Do samotné Gardens Kew je možné vstoupit několika vchody. Kromě brány Hlavní a Brentfordovy s parkovištěm, které umožňují příchod směrem od Temže, je tu Lví brána, ležící poblíž Pagody a Viktoriina brána, nedaleko níž se nachází Dům bonsají. Ten má podobu malého skleníku, který byl až do roku 1981 alpiniem, nyní v sobě ale ukrývá nevelkou expozici bonsají, jejíž exponáty jsou průběžně obměňovány.
Přibližně uprostřed areálu se rozprostírá
Zahrada azalek, tvořená 12 skupinami kříženců tohoto rodu a opodál, směrem k Temži, leží Bambusová zahrada s ukázkovým dřevěným domkem ve stylu „minka“, postaveným poblíž japonského Okazaki kolem roku 1900. Od řeky pak odděluje tuto část zahrady Údolí rododendronů. Pokud projdeme při vstupu do levé poloviny zahrady
Viktoriinou bránou, dojdeme kolem plochy s kaméliemi,
Chrámu krále Viléma a rozložitých slivoní k velkému skleníku – Klidnému domu, dokončenému v roce 1859. Nás ale bude asi nejvíce zajímat jihozápadní část Royal Botanic Gardens Kew, patřící Pagodě a dalším zahradám včetně japonské.
V polovině 18. století (přesně v roce 1762) byla londýnským stavitelem Solomonem Brownem dokončena
Pagoda, budovaná jako překvapení pro princeznu Augustu. Jedná se o desetipodlažní budovu osmiúhelníkovitého půdorysu, 163 stop (cca 50m) vysokou, která byla na svou dobu nejpřesnější čínskou replikou v Evropě. Zajímavé je i to, že se s postupujícími podlažími, od prvního do nejvyššího, po 1 stopě (asi 30 cm) v průměru i na výšku vzhledem k předcházejícímu patru zužuje. Původní stavba byla plánována jako bohatě barevná a sir W. Chambers, který ji zadával, chtěl, aby střešní krytina byla ze zeleně a bíle lakovaných železných plátů. Zábradlí pak mělo být modré, červené a zelené, s 80 vlnícími se pozlacenými draky, kteří byli určeni k dekoraci rohů střechy a velkou zlatou ozdobou ve tvaru květiny na vrcholu. Nicméně železné pláty byly vyměněny za břidlici a draci se ztratili v roce 1784 při údržbářských pracích.
V průběhu let prošla pagoda více než
24 změnami barevného schématu a pro veřejnost byla otevřena jen na pár dnů své bohaté historie, naposledy v roce 2006 při výročním festivalu „Dědictví zahrady Kew“. Zajímavostí je jistě i to, že její robustní konstrukce přečkala otřesy půdy během bombardování za 2. světové války a k ironiím osudu patří fakt, že v tomto čase byly do všech podlah vyvrtány otvory, kterými britští konstruktéři bomb pouštěli dolů jejich modely a zkoumali, jak se chovají za letu…
Mezi nepřehlédnutelné stavby této zahrady patří
Brána císařského posla (Chokushi-Mon, obr. na str. 45), která je zmenšenou, 4/5 replikou brány Karamon chrámu Nishi-Hongan-ji v Kjótu, někdejším hlavním městě japonského císařství. Tato stavba byla původně vybudována pro japonsko-britskou výstavu konající se v roce 1910. Následně byla ale demontována a opětovně složena v zahradě Kew.
Je to nejlepší příklad tradiční japonské stavby na „Starém kontinentu“, postavené v architektonickém slohu období Momoyama (japonského rokoka) na konci 16. století, času míru, prosperity a kvetoucí kreativity. Chokushi-Mon je zdobena propracovanými dřevořezbami, které zobrazují nejen květiny a zvířata, ale i starou čínskou legendu o oddanosti žáka jeho mistrovi. Tato významná památka prošla na sklonku minulého století rozsáhlou rekonstrukcí (skončila v roce 1995), při níž bylo využito jak tradičních japonských dovedností, tak i moderních technik. Dnes je
Brána císařského posla k vidění ve více než dřívější nádheře, protože při restaurování byly původní olověným pláštěm pokryté šindele z cedrového dřeva nahrazeny tradičními, více dramatickými měděnými taškami.
Kolem této pozoruhodné stavby se ve třech různých okruzích (každý zobrazuje jednu z mnoha podob asijských zahrad) rozkládá
„japonská krajina“. Najít zde můžeme suchou kamennou zahradu „kaiyu shiki“ (procházka dokola) postavenou ve stylu Momoyama, hlavní vchod vede do
Zahrady míru, která připomíná „rodži“ (čajovou zahradu) a návštěvníkovi nabízí klidná místa s kamennými miskami na vodu a zvukem jemně kapající vody z vodní nádržky cukubai.
Jižní svah u Chokushi-Mon patří Zahradě aktivity, symbolizované přirozenou majestátností vodopádů, kopců a jezerem. Poslední okruh,
Zahrada harmonie, pak spojuje oba předchozí a reprezentuje horské oblasti Japonska. Při tom využívá pečlivě rozmístěné kameny a „skalní vrstvy“ osázené bohatou škálou původních japonských rostlin, z nichž většina je i u nás dobře známa…
Další zajímavé pohledy najdete na videu.
