redakce 18.04.2020 zahrady

Sawatobi - kamenné cesty přes vodu

Jak přejít elegantně vodní hladinu potoka, říčky nebo jezera suchou nohou i bez mostu?

Jak jednoduše překonat vodní toky v zahradách řeší lidé od pradávna. V realizacích japonského typu, které nás zajímají asi nejvíce, se za tímto účelem využívají hlavně mostky. Nejsou ale jediným způsobem, jak vodu přejít, k dispozici máme i jiné možnosti, např. cesty sawatobi.

I když je někteří lidé považují spíše za ozdobný prvek japonských zahrad, slouží skutečně k tomu, aby se po nich návštěvník dostal z jednoho místa na druhé. V podstatě se jedná o klasické cesty z nášlapných kamenů tobi-ishi, které jsou ale umístěny ve vodě zahradního jezírka či potoka. Často jen zkracují cestu, kterou bychom museli vážit, pokud bychom vodu obcházeli, jindy zas vedou jako jediný přístup na ostrov uprostřed jezera.

Cesty sawatobi se jako určitá móda začaly objevovat v zahradních realizacích v první polovině období Edo (1615 – 1868) a podle historických pravidel by se měly budovat jen tam, kde je voda mělká, pomalu se pohybující a vodní tok není moc široký. Také se používají pro zjemnění kompozice v případech, kdy by byl klasický mostek moc dominantní, popř. rušil pohledy do vytvořené krajiny. A vidět je můžeme i v místech, kde je potřeba zajistit při přechodu vodní hladiny intimitu nebo návštěvníkovi přiblížit sepjetí lidského ducha s duchem tekoucí vody.

Myšlenka překročení potoka pomocí kamenů vyčnívajících z vody není umělým řešením, protože i rybáři hledají nejužší místa s placáky, které by jim pomohly přejít na druhou stranu! Japonští mistři zahradní architektury jen navázali na přirozené potřeby pohybu člověka v krajině a vytvořili pravidla, podle kterých se cesty sawatobi z plochých a stabilních kamenů již několik století budují. V suchých částech japonské zahrady se cesty z tobi-ishi staví nejčastěji tzv. na krok, což je asi čtyřicet až padesát centimetrů. Sawatobi jsou realizovány z hlediska rozestupů kamenů podobně, jen se nikdy jako cesty na suchu nekřižují.

Toto pravidlo vychází z potřeb bezpečnosti pohybu návštěvníků. Z důvodu ochrany lidí jsou cesty přes vodu budovány z větších kamenů (1,5 – 2 násobek velikosti tobi-ishi), navíc musí být stoprocentně ukotveny v podloží, na němž jsou instalovány. Kameny v cestách sawatobi by měly být osazeny tak, aby jejich nášlapná plocha byla dostatečně vysoko nad úrovní hladiny, z hlediska jistého kroku však ne více než patnáct centimetrů. Musí totiž reagovat na možnost kolísavé výšky vody v potoku nebo jezeru, která se může měnit např. díky pravidelným srážkám, popř. dopouštěním do cirkulačního systému.

Popisované cesty by se neměly nikdy objevit v oblasti, kde je voda hluboká, a nebo ve velké ploše. Pro návštěvníka zahrady totiž není příjemné, když nevidí na dno, a tudíž nemá jistotu „půdy pod nohama“. Stejně tak může být problém přecházet pomocí sawatobi rozsáhlejší jezero a ocitnout se uprostřed velké vodní hladiny, odkud je na břeh daleko. Problémem může být i rychle tekoucí voda, která se tříští o kameny a činí je kluzkými. Kamenné cesty sawatobi jsou totiž lákadlem pouze v případě, že nám na první pohled nepřipadají nebezpečné, ale kouzelné.

Podíváme-li se na ně z ptačí perspektivy, měly by mít stejnou linii jako ty, které na suchu budujeme z tobi-isi. A pamatovat je potřeba i na zvýrazněný přechod mezi vodou a pobřežní oblastí. Zde se umisťují tzv. prahové kameny, které jsou o trochu větší a lehce vyvýšené. Někteří stavitelé zahrad dokonce hovoří o jakýchsi branách, které mohou být vytvořeny třeba pomocí přisazení tvarovaných keřů či stromů v místech předělu vodní a suché cesty. Nejčastějším materiálem pro tvorbu sawatobi je přírodní kámen, řezaná žula, stará mlýnská kola nebo dokonce betonové fundamenty vytvořené pomocí kulatého nebo hranatého bednění. Ať již je podoba kamenů jakákoliv, vždycky je nutné dbát na jejich bezpečné umístění, které zajistí třeba uložení do udusaného jílového lože nebo podbetonování. Hodně štěstí při realizaci!